1.den – čtvrtek 5.5. 2005

Po několikaměsíčních přípravách přišel den D a vyjeli jsme s kamarádem  do Bratislavy na letiště Ivanka. Letadlo odlétalo v 5,30 a během hodiny jsme po krátkém občerstvení přistáli v Praze na Ruzyni.Odlet do Paříže plynule navazoval a po 1,5 hod jsme přiletěli na letiště De Gaulla. Čtyřhodinové čekání na odlet obřího Boeningu 777-200ER jsme si zpestřili pojídáním zásob a okukováním free shopů, které pro nás už dávno nejsou free… Pak nás čekalo několikeré přejíždění letištním shuttle busem po letišti a 12,5 hodinový bezproblémový let nad Anglií, Islandem, Grónskem, Hudsonovým zálivem až do LA. Bylo to celkem 5700 mil, 9100 km. Zajímavé bylo, že jsme vyletěli z Paříže v 13,15 a zamračená a deštivá Kalifornie nás přivítala díky devítihodinovému časovému posunu už v 15,30.

Hned po napínavém odbavení imigračními úředníky (kamarád měl dva pasy, jeden byl platný a v druhém měl vízum) jsme nasedli do schuttle busu AVISu, který nás dovezl do půjčovny aut nedaleko letiště. Protože jsme měli udělanou rezervaci předem přes internet, už na nás čekal sportovní třídveřový nablýskaný pontiak. Pokud bychom neměli kreditní kartu, nebylo by možné si auto vypůjčit. Není tak úplně pravda, že se v  Americe nedá bez kreditky nic platit. Toto bylo jediné místo, kde byla vyžadována striktně a to proto, že jsme se  svým podpisem na smlouvě zavázali, že mohou z našeho účtu vybrat peníze za všechny pokuty, které jim od policie přijdou do dvou měsíců od navrácení auta.

  Vyrazili jsme ihned z deštivého města, po silnici 60 a 10 na Palm Spring. Kupodivu nebylo až tak těžké se zorientovat ve značení silnic. V Avisu nám dali dobrou mapu a kdyby nebylo hustého provozu a neustálého deště, byl by průjezd LA úplně bezproblémový.

Silnice jsou nejčastěji značeny číslem a označením druhu silnice (HW highway vnitrostátní silnice, IS interstate mezinárodní dálnice apod.). Dálnice bývají mnohaproudové a sjezdy můžou být i z levého pruhu. Na některých dálnicích bývá vlevo speciální pruh tzv. CARPOOL,ve kterém se smí jezdit pouze tehdy, pokud jsou v autě dva a více pasažéři. Bývá dost prázdný a proto rychlý, protože Amíci většinou jezdí sólo. Jezdí se sice vpravo, ale na dálnicích se někdy předjíždí i zprava.

 Semafory jsou za křižovatkou a pokud to není speciální značkou No Turn On Red zakázané, smí se odbočit doprava na červenou. Často je na křižovatce značka STOP 4-WAY, pak to znamená, že vozidla ze všech stran musí zastavit na stopce a z křižovatky se odjíždí v pořadí, v jakém se do ní přijelo. Nedává se přednost zprava. Kupodivu to funguje.

Pokud před vámi jede školní autobus a začne blikat, znamená to, že musí všechny auta zastavit a nepředjíždět. Toto upozornění bývá vzadu na autobusu napsané i s výši pokuty, která vám za nedodržení hrozí. Spousta značek, tak jak je známe z Evropy, v USA není, Amíci si zjednodušují život a tak se zde vyskytují hlavně nápisy: Do not pass – nepředjíždět, Do not enter – zákaz vjezdu, PedXing – pedestrian crossing – pozor chodci a jiné.

 Je dobré dodržovat SPEED LIMIT neboli nejvyšší povolenou rychlost, protože jsou zde velmi přísné zákony,policie má lepší podmínky a pravomoci pro postih a skutečně toho využívá (i vězení). Na dálnicích se většinou jezdí 55 – 75 mil/hodinu (90 – 120 km/hod).

Americkou specialitou jsou značkonoši a předskokani. Když se na nějakém nepřehledném úseku spravuje silnice, nejprve jste upozorněni značkou, že se něco děje, aby člověk zpomalil. Pak je značka Pozor značkonoš, následuje člověk značkonoš s „lízátkem“, dopravní značkou, na které je z jedné strany STOP a z druhé SLOW. Při STOP se zastavuje a čeká, za nějakou dobu se vyhrne v protisměru kolona vozidel v čele s předskokanem (případně s předjezdcem). Ten se otočí, zařadí se před první auto ve vašem směru  a jak vám ukáže značkonoš SLOW a předskokan s nápisem na zádech FOLLOW ME (následujte mě) vyrazí, je cesta vaše. Nevím, na kolik je to bezpečnější a účinnější než naše semafory, byli jsme svědky havárky, kdy v Údolí smrti do sebe vrazily auta. Asi se řidiči moc kochali…

Všeobecně musím říct, že se jezdí v Americe mnohem opatrněji a ohleduplněji, než u nás. Řidičský průkaz musí mít člověk mezinárodní, dle úmluvy z roku 1949, který se dá vyřídit na počkání na Městském úřadě za 50 Kč.

99% čerpacích stanic je tzv. prepay, tzn, že se musí zajít dovnitř a zaplatit dopředu.

Po cestě jsme se zastavili ve Walmarktu, kde jsem koupila kulmu na vlasy a zásobu vody. Kolem desáté jsme se ubytovali v Indiu v motelu „6“ za 60 dolarů a upadli do zaslouženého spánku po téměř dvou probdělých nocích.

2.den – pátek 6.5.2005

Probudili jsme se kolem půl páté, udělali snídani a v 6 jsme vyrazili směrem na Joshua tree.Původně jsme mysleli, že najdeme průjezdnou cestu parkem přímo z India a vjeli jsme podle mapy do hor, ale silnice se pak stáčela a nezbylo než pokračovat k Palm Springs a jet po 62. Po cestě jsme zastavili  v oáze „Tisíc palem“ se stromy, které měly obrovské tlusté kmeny. Protože bylo brzo ráno, nebyla tam ani noha a oáza působila velmi tajuplně. Chodili jsme kolem stromů a visících lián a pročítali, jaká zvířata zde žijí.

Foto 1 Joshua Tree

Do Národního  parku jsme vjeli západním vjezdem z vesnice Joshua treee a projeli po pěkné asfaltce kolem Hidden Valley, kde jsme udělali asi hodinový trek krásným údolím plným kamenů, skal, juk, rostlin a všelijakých zvířátek.

Joshua Tree – Yucca brevifolia – juka krátkolistá je zvláštní strom dosahující běžně asi 5 metrů (ale i 12) a pokud má k tomu podmínky, dožívá se úctyhodného stáří. Nejstarší stromy mají zakroucené větve a rozložitou korunu. Za své biblické jméno vděčí prvním mormonským osadníkům, táhnoucím tímto krajem na západ. Vzhled stromu a jeho roztřepené větve jim připomínal starozákonního izraelského vůdce Joshuu. Zaschlé listy pokrývají větve a větší část kmene a tvoří tak dokonalou izolaci od vnějšího prostředí. Ani v největších letních parnech nepropustí vzácnou vláhu a díky tomu dokáže joshua přežít. Patří do čeledi liliovitých a mezi její blízké biologické příbuzné patří konvalinka nebo česnek. V období od března do dubna překrásně kvete, na koncích větví vyrostou z poupat velké hrozny bílých dužnatých květů, které mají vůni jak čerstvé žampiony. Po uvadnutí květu dozrávají tisíce drobných semínek, které se otevřou až pozdě na podzim. Po opadání tobolek zůstávají na koncích větví tvrdé dřevité stopky, které nedovolí pokračovat větvi v růstu původním směrem. Díky tomu jsou větve stromu pokroucené a křivolaké. Malá rostlinka roste zpočátku velmi pomalu. Samotný kmen Joshua tvoří svazky tisíců souběžných vláken a kvůli nepřítomnosti letokruhů se velmi obtížně určuje stáří stromu.

Ven z parku jsme se dostali východní branou, tam jsme taky koupili Golden pass za 50 dolarů, který nás oba, případně další pasažéry auta, opravňoval k bezplatnému vstupu do všech národních parků v USA.

62-kou  jsme pokračovali nekonečnou pustinou a pouští, až jsme se dostali k přehradě Havasu na řece Colorado. Po několika zastávkách – na přehradě, v Lake Havasu City (báječný hamburger), v Kingmanu (obchoďák, benzínka), jsme dorazili v pozdním odpoledni do Williamsu, který je výchozím městečkem pro návštěvu Grand Kaňonu. Část cesty vedla po legendární ROUTE 66. Byla to cesta, která vznikla ve 20. letech 20. století (26.11.1926) z potřeby rozšířit stávající dopravní síť z Východu na Západ. Cesta se rychle stala americkou cestou číslo jedna. Za dobu své existence dostala několik jmen. John Steinbeck ji nazval Matkou cest, pro jiné byla Hlavní ulicí Ameriky nebo Cestou slávy a stala se námětem mnoha knih, filmů, seriálů a písní. Dnes již neexistuje a připomínají ji pouze sem tam rozmístěné upomínkové tabule a spousta suvenýrů v obchodech.

Společné hranice států Arizona, Utah, Colorado a Nové Mexiko vytvářejí pravidelný kříž. Zde se nachází oblast, která nese oficiální název Coloradská náhorní plošina. Území se rozkládá na ploše 5x větší než naše republika . Jedním z dalších názvů je Four corners  (čtyři rohy), Grand stairs (Velké schodiště) nebo Colour country – Barevná země. Málokde na světě najdeme tolik přírodních krás – kaňony, sklaní města, stolové hory, přírodní oblouky a ještě v tak pestrobarevném provedení. Jednotlivé parky hrají všemi barvami – převládá většinou červená, potom žlutá, růžová a zelená. Krása této země se zrodila v dávných dobách. Oblast Coloradské náhorní plošiny byla dnem mělkého moře, na němž se usazovaly vápenné schránky živočichů, vrstvy písku a bahna. Území bylo opakovaně zdviháno, zaplavováno a probíhala zde velká sopečná činnost. Potom kolize s pacifickou oceánskou deskou způsobila postupný zdvih Coloradské náhorní plošiny. Následnou říční erozí byl povrch rozčleněn mnoha kaňony. Nejznámější částí území  je Grand Kaňon, ke kterému jsme právě směřovali.

Začalo mírně poprchávat a tak jsme s napětím sledovali obzor před námi, jestli se rozprší nebo ne. Jeli jsme ještě asi 50 mil, neustále jsme stoupali a s každým kilometrem bylo hůře a hůře. Nahoře byla sněhová vánice a mlha, takže jsme ze slavného kaňonu neviděli skoro nic.

Délka kaňonu podél řeky Colorado je asi 450 km a vzdálenost okrajů je 5 – 25 km. Svou hloubkou 1,6 km připomíná bezednou propast. Na dno kaňonu se dá vypravit buďto pěšky – cesta se dá zvládnout i za jeden den –  na mezkovi, nebo se dá proletět vrtulníkem nebo malým letadlem. Většina turistů přijíždí k Jižní hraně z Williamsu nebo Flagstafu, pouze jedna desetina návštěvníků zamíří na Severní hranu,která je výše položená, daleko divočejší a hůře přístupnou.

Byla příšerná zima (rozdíl oproti poušti Joshua určitě víc než 30 stupňů), tak jsme pospíchali do auta a odjeli pryč. Z nadmořské výšky cca 2300 m jsme sjeli serpentinami do krajiny Hopijů a ubytovali jsme se kolem 20.hod za 42 dolarů v městečku Tuba City. Potkali jsme tam skupinu mladých Čechů z Třebíče a  chvíli jsme s nimi poseděli.

3. den sobota 7.6.2005

Po včerejší sněhové bouři nad Grand kaňonem  jsme váhali, kam se v tento den vydat. Venku byla zase modrá obloha, tak jsme se nakonec rozhodli pro výlet do Page.

 Městečko Page leží na arizonské straně hranice v údolí Glen Canyon, nad jezerem Lake Powell. Vydali jsme se na sever po 89 a po několika desítkách mil jsme dojeli k Coloradu a zastavili jsme na Scenic pointu „Horseshoe band“, kde se řeka otáčí kvůli skalnatému masívu o 360 stupňů. Ten pohled byl do hloubky byl fascinující a velkolepý. Navíc všude kolem rostly všelijaké kvítka – žluté, oranžové, modré, fialové a bílé, protože několik dní pršelo a příroda začala bujet.

Další zastávkou byl proslulý Antilopí kaňon, jehož vchod leží pár mil od městečka, v blízkosti elektrárny, která je vidět zdaleka. Antilopí kaňon je úzká štěrbina, kterou vyřezala do červeného pískovce svým pravidelným působením malá říčka Antelope creek. Kaňon leží na území Navahů a nejlepší doba, kdy ho navštívit, je poledne, kdy je slunce nejvýše na obloze a dovnitř dopadají kolmo paprsky. Rozehrává se tím nepopsatelné divadlo – jedinečná hra světel a stínů. Je to doslova ráj fotografů.  Kaňony jsou v podstatě dva – Jižní Upper Canyon, který se nachází asi 6 mil od silnice a jede se k němu organizovaně indiánskou dodávkou. Je prostornější, pohodlnější a více navštěvovaný, než Dolní, North Canyon.

 Vchod do Dolního kaňonu je úzkou štěrbinou po kovovém žebříku. 12.8.1997 zde došlo k velkému neštěstí. V důsledku náhlé záplavy několik kilometrů odsud se tu  dostala spodní voda a utopilo se 11 ze 12 návštěvníků. Přitom na samotnou soutěsku dopadlo jen několik kapek. Dvě těla se prý nikdy nenašla...Indiáni od té doby udělali několik únikových cest a každé ráno bedlivě sledují počasí. Denně prohlíží oba kaňony a odhání hady, kteří se zde taky schovávají...

Foto 2 Antilopí kaňon – ráj fotografů

Zaplatili jsme vysoké vstupné indiánským vydřiduchům (21 dolarů každý) a za to jsme se mohli svézt několik kilometrů  džípem. Jelo s námi několik fotografů se stativy a profesionálním nádobíčkem. Těžko říct, který z těch dvou kaňonu je lepší, viděla jsem jen ten jeden  a názory jsou různé. Někomu se víc líbí ten spodní, hůř přístupný. Přece jen mě odradilo vysoké vstupné, abych absolvovala obě návštěvy.

Pak jsme se dostali k jezeru Lake Powell. Končí v něm všechny mohutné toky a kaňony, které se nachází v jižním Utahu. Jezero je významná turistická oblast a je na něm vystavena megalomanská přehrada Glen kaňon Dam. Jezero nese  jméno Johna Wesleyho Powella, prvního bílého muže, který se odvážil uskutečnit nebezpečnou výpravu do země kaňonů, a také úplně prvního dobrodruha, který sjel peřeje řeky Colorado ve Velkém kańonu. Divoký proud, se kterým Powell svedl odvážnou bitvu, dnes utichá v klidných tmavomodrých vodách přehradní nádrže. Hrdé a kdysi tak nezkrotné řeky Colorado, Green River , Dirty Devil, San Juan a Escalante se proměnily na hřiště jachtařů a vodních lyžařů. Nekonečné hektolitry vody utopily tisíce nástěnných maleb pueblanských předků. Pobřeží jezera je dlouhé přes 3000 km, což je dokonce více, než celé tichomořské pobřeží USA a vyplňuje celkem 96 bočních kaňonů a soutěsek. Hladina vody v nádrži se často mění, což je vidět na několika vrstvách bahnitého nánosu na okrových skalách podél břehu nádrže.

Chvíli jsme si tu odpočinuli, poobědvali připravené sendviče a pak pokračovali krajinou Navahů až k Monument Valley.

Před vjezdem do Monument V. jsme zastavili u krámků, kde indiáni prodávali všelijaké suvenýry pro návštěvníky. Ceny byly příliš „americké“, proto jsem nic nekoupila. Zabočili jsme z hlavní silnice k Visitor centru, zaplatili jsme po 5 dol. navažské hlídačce a zaparkovali auto.  Asi hodinku jsme se zdrželi v shopu a muzeu, kde byly výstavy zaměřené na historii a život Navahů. Nejvíce exponátů se týkalo navažských  spojařů z 2. sv. války.Vnučka jednoho z nich měla v ruce medaili, kterou byl její dědeček oceněn prezidentem USA. Ukazovala ji se značným patosem a hrdostí a vždy k ní někdo přišel a gratuloval ji k slavnému předku. Bylo to dojemné a směšné zároveň.

Navahové tvoří v současnosti nejpočetnější  indiánský kmen, žije jich asi 200 tisíc. Jejich rezervace se nachází v USA na území tří států – Arizony, Nového Mexika a Utahu.

Přesto, že jsou  splynuti s moderní dobou, snaží se dodnes zachovávat své staré rituály a náboženství. Některé zákazy jsou dnes zábavné. Například ženy si nemají mýt vlasy, když je muž na lovu, aby něco chytil a přinesl.Těhotné nemají počítat hvězdy, protože jim hrozí, že by měly moc dětí a podobně.Dodnes je nejdůležitějším člověkem kmene šaman a je třeba pouštěn i do nemocnice, aby odehnal zlé duchy.

Nejvíce mě zaujala pomoc Navahů ve 2. sv. válce. Významně přispěli k urychlení války a jejímu vítěznému konci..

 Při osvobozování ostrovů od Japonců byla velmi důležitá rychlost a přesnost spojení a taky utajení zpráv. Oficiální šifrovací kód byl zdlouhavý, i jednoduchá zpráva se rozšifrovávala  až 4 hodiny a hrozilo, že nepřítel zprávu dekóduje. Tehdy se zrodil Navaho projekt. Princip spočíval v tom, že najali  29 indiánů z kmene Navaho, kteří potom prošli speciálním výcvikem a používali svoji vlastní řeč, kterou navažský spojař zapisoval v angličtině.

Navažština není příbuzná s žádným jazykem a je úplně nesrozumitelná. Japonci s Němci byli pěkně zmatení a do konce války, ani po ní kód nerozluštili. Naštěstí se jim nikdy nepodařilo vzít do zajetí žádného z indiánů. Indiáni měli vždy u sebe jed a osobního strážce, který měl za úkol je zabít, kdyby padli do zajetí.

Zajímavé bylo, že museli vymyslet nová slova, protože  nebyla dostatečná  vojenská terminologie – například letadlo byl „železný pták“ , „želva“ tank, ponorka „železná ryba“, bomba byla „vejce“.

Velké množství životů bylo zachráněno, protože kód byl rychlý a bezpečný. Používal se i v poválečných letech pro zprávy nejvyššího utajení, např. o atomových bombách.

Teprve koncem roku 1969 byla celá záležitost odtajněna, a zveřejněna a teprve v roce 2001 byli Navahové oceněni v Bílém domě. 14. srpen je slaven jako den navažských kodérů.

Podnikli jsme  autem asi 17 ti mílový okruh po prašné cestě kolem jednotlivých skalních monumentů, což byl jeden z největších zážitků v Americe. Nestačili jsme fotit nádherné rudočervené pískovcové hory  a prapodivné skalní útvary, které se zvedaly z rozpáleného pouštního písku. Projížděli jsme rájem filmařů, kteří zde točili nespočetně mnoho kovbojek, dobrodružných filmů a reklam. Kouzlo a mystika posvátného navažského území se nedá ani pořádně popsat. To se musí jenom prožít.

Foto 3 Úžasné Monument Valley

 O půl čtvrté jsme z tohoto působivého místa vyjeli. Co s načatým odpolednem? Rozhodli jsme se, že „nad plán“ navštívíme nějaká nedaleká místa na severu. Absolvovali jsme velmi krkolomný výjezd po serpentinách po téměř prázdné polozpevněné cestě a sjeli jsme po 163  do osady Mexican Hat. Bývalý zlatokopecký tábor nese jméno podle pískovcového útvaru tzv. hoodoo, který je na sever od města a vypadá jako mexické  sombréro. O kousek dál jsme zastavili ve SP Goosenecks (Husí krky), kde je zahloubený meandr řeky San Juan a z vyhlídky je krásně vidět, jak řeka obtáčí skály v tak krkolomných obloucích, takže na jeden kilometr vzdušnou čarou musí  urazit více než šest kilometrů.

Pořád jsme toho ještě neměli dost, bylo teprve pět hodin  a  pokračovali jsme po 261, 191 a 95  dál na sever do NP Natural Bridges. Na tomto místě se spojují hned tři kaňony a na každém soutoku vytvořily dřívější řeky mohutné skalní mosty. Největší z nich je Sipapu Bridge (80m napříč, 60m vysoký), druhý je Kachina Bridge a nejstarší a nejkřehčí je Owachomo. Viděli jsme všechny tři, i když už zapadalo slunko a poslední jsme viděli v mírném šeru.  Toto místo by určitě stálo za delší návštěvu, dnem kaňonu vede nádherná 13 km turistická cesta.

Už za úplné tmy jsme se vraceli po 95 zpět do civilizace vyhledat nějaký motel. Po cestě jsme udělali poslední malou zastávku u indiánských vykopávek a za obzvlášť velké pozornosti, protože jsme několikrát málem vrazili do jelenů a jiných velkých zvířat, jsme dojeli večer po osmé hodině do malého městečka Blanding a za příjemných 34 dolarů jsme se konečně ubytovali.  Tento den byl nesmírně bohatý na zážitky a navštívená místa, počasí nám přálo, tak jsme si zcela vynahradili nepříjemné počasí předchozího dne. Uvařili jsme si polévku a znaveni po náročném dni upadli do hlubokého spánku.